Autoimunitní onemocnění

Autoimunitní onemocnění a možnosti jejich řešení přirozenou cestou

Autoimunitní reakce imunitního systému spočívá v tom, že organismus začne kromě cizích antigenů ničit také buňky vlastní. Organismus, tedy imunitní systém, je nedokáže rozpoznat. Začne napadat vlastní buňky a tkáně.

Tento proces je orgánově specifický (to znamená, že napadá jeden orgán) anebo systémově specifický (což znamená, že napadá celý orgánový systém nebo soustavu). Autoimunitní reakce patří do skupiny cytotoxických nebo imunokomplexových reakcí imunitního systému. Tyto reakce jsou zprostředkovány buď protilátkami, imunokomplexy, nebo určitými T-lymfocyty. Podle klasické medicíny trpí autoimunitním onemocněním každý dvacátý člověk.

Imunitní systém za normálních okolností neodpovídá na vlastní antigeny, avšak již během vývoje embrya zůstává určitá část lymfocytů v pohotovosti, protože se uplatňují při likvidaci vlastních buněk organismu, které jsou staré nebo poškozené. V organismu tedy funguje imunologická tolerance, která zajišťuje ochranu jedinců před autoimunitními chorobami. Pokud se tyto mechanismy ochrany stanou nefunkční, pak u těchto jedinců vznikají autoimunitní choroby.

Autoimunita se může rozdělit na tzv. autoreaktivitu, která je pro organismus potřebná, a autoagresivitu, což už je děj patologický. Jeho výsledkem je poškozující zánět daného orgánu, ve výsledku trvalé poškození.

Příčiny

Příčiny vzniku autoimunitních chorob podle klasické medicíny jsou:

Genetické predispozice – některé autoimunitní nemoci jsou zakódovány v genetické informaci, mohou, ale nemusí se u daného jedince projevit, tedy jde o predispozici. Často mohou přeskakovat generaci. Projeví se za spoluúčasti vyvolávajících faktorů.

Poruchy funkce antigenů – vlastní antigeny mohou být modifikovány léky. Sekvestrované antigeny – na ně se v průběhu embryonálního vývoje nemohla vyvinout imunologická tolerance, protože předtím neexistovaly (např. spermie), nebo jsou obaleny látkami, které zabraňují kontaktu s imunitním systémem – například zásaditý protein myelinových pochev – obalů nervových vláken.

Očkování – některé vakcíny mohou u predisponovaných osob vyvolat alergické a autoimunitní reakce. Podle některých odborných prací jsou určité vakcíny neurotoxické, takže posléze vedou k poškození nervové tkáně a vzniku nemocí typu roztroušené sklerózy, Guillaine-Barrého syndromu, depresí, epilepsií, autismu, systémového lupusu, revmatoidní artritidy nebo diabetu 1. typu. V USA byl popsán Guillaine-Barrého syndrom po očkování chřipkovou vakcínou. Autismus je uváděn ve spojitosti s očkováním proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám, dále po trojkombinaci proti černému kašli, záškrtu a tetanu. Vakcíny spouštějí v organismu vlastní imunologickou reakci, dále obsahují spoustu chemických přísad, a navíc endotoxin bakterií, který se vyskytuje jako běžná látka kontaminující naše životní prostředí. Nežádoucí účinky očkování nesnižují ale potřebnost a užitečnost očkování proti závažným nemocem! Jen bych chtěla upozornit, že by si všichni, a zvláště rodiče, měli uvědomit, zda se nechat očkovat proti nemoci, která není běžná nebo nutně smrtící. Každé zbytečné očkování je pro organismus zátěží se spoustou nežádoucích účinků.

Hormony – častěji se autoimunitní problémy vyskytují u žen než u mužů. Zejména pohlavní hormony se obviňují například ze vzniku revmatoidní artritidy či autoimunitní thyreoiditidy. Vyvolávají ji nadměrné hladiny estrogenů, protože během gravidity, kdy je vyšší hladina progesteronu, se tyto choroby zlepšují. Problémy se vznikem autoimunitních chorob se také vážou na užívání antikoncepčních pilulek. Stejně tak je příčinou zvýšená hladina prolaktinu (reguluje vylučování mléka po porodu).

Choroby

Autoimunitní pochody jsou velice složité, na jejich objasnění nestačí výše uvedené údaje. Ale tyto informace poslouží pro představu, jak organismus může reagovat a fungovat. Níže najdete přehled autoimunitních onemocnění uváděných klasickou medicínou:

– juvenilní diabetes melitus

– autoimunitní choroby štítné žlázy

– autoimunitní hemolytická anemie, idiopatická trombocytopenická purpura, autoimunitní neutropenie

– Crohnova choroba, ulcerózní kolitida

– myasthenia gravis

– sclerosis multiplex

– autoimunitní onemocnění kůže – vitiligo, pemphigus vulgaris

revmatická horečka

– systémový lupus erythematodes

– antifospolipidový syndrom (zvýšená srážlivost krve)

– Sjögrenův syndrom

– revmatoidní artritida

– systémová sklerodermie, dermatomyozitida, polymyozitida

Léčba autoimunitních chorob klasickou medicínou:

– podávání protizánětlivých léků – nesteroidní antirevmatika (NSA – ibuprofen, diklofenak…)

– podávání kortikosteroidů (protizánětlivý a imunosupresivní účinek – potlačuje imunitní reakce)

– imunosupresiva – potlačují imunitní reakce (cyklofosfamid, azathioprin, methotrexát, cyklosporin)

Léčba tedy nespočívá v řešení příčiny, ale v potlačení hyperreagující imunity. Odstraňuje příznaky vzniklého onemocnění, ulevuje pacientovi (mnohdy ale jen do jisté míry). Mnohdy se imunitní hyperreaktivita spojí u jednoho jedince i s imunitní slabostí – imunodeficiencí. Stojí i za nádorovými chorobami.

Pohled celostní medicíny

Autoimunitní onemocnění jsou velmi složitá a obtížně řešitelná. V podstatě vzniku se alternativní medicína shoduje s klasickou (západní). Jednotlivé tkáně a orgány jsou napadány vlastním imunitním systémem. Tkáně jsou měněny zánětlivou reakcí, která je trvale přítomná. Mění funkci a v poslední řadě i strukturu dané tkáně nebo orgánu. Pokud jsou podmíněné geneticky, pak se prakticky nedají uvést do normálního stavu. Můžeme pouze vylepšovat stav organismu jako celku, aby se neobjevily kofaktory, v jejichž přítomnosti může dojít k projevu geneticky zakódované choroby (např. očkování, užívání určitých léků…). Autoimunitní reakce do jisté míry blokují i detoxikační procesy v organismu.

Jako vnitřní příčiny vzniku autoimunitních chorob (kromě geneticky zakódovaných onemocnění) celostní medicína vidí přítomné mikroorganismy v těle či zátěž toxickými látkami. Další příčinou je chybná funkce imunitního systému, který je řízen centry v mozku. Jak víme z detoxikační medicíny, mikroorganismy dokážou změnit funkci řídících center ve svůj prospěch, protože cílem mikroorganismů je zničit makroorganismus, aby ony mohly růst, profitovat, přežít. Imunitní centra jsou ovlivněna i psychikou. Víme, že stresové stavy dokážou do hodiny rozhodit imunitní systém, což je možné prokázat i laboratorně. Psychika značně oslabuje a podlamuje funkci imunitního systému. Navíc mozek změněný programem mikroorganismů produkuje i chybné psychické programy. Mozkové struktury jsou ničeny také toxickými látkami, které se dostanou do našeho organismu, ať již jde o chemické látky, těžké kovy, mikrobiální toxiny a infekční ložiska mikroorganismů. Podle doktora Jonáše je jednou z hlavních látek, které poškozují mozkové struktury, gliadin, tedy toxický metabolit lepku. Lepek je pro naši populaci opravdu toxický. U autoimunitních onemocnění vždy vyměřím intoleranci či alergii na lepek. U svých pacientů, protože přicházejí vesměs s chronickými nemocemi (za nimiž se skrývají alergie a autoimunita) v 80 % vytestuji nesnášenlivost lepku. Je to vysoké číslo. Naše klasická medicína si ale tyto souvislosti nepřipouští, nebo spíše zatím nemá moc možností, jak je dokázat.

Při zaměření se na psychiku vidíme určitou paralelu. Autoimunitní reakce – organismus napadá svoje tkáně. Psychika – sebedestruktivní sklony osobnosti, sklony k ničení sebe sama vystupňované v sebepoškozování, sebevražedné úmysly i skutky nebo v menší míře poškozování svého organismu cíleně – kouření, drogy, požívání pro daný organismus problémových alergizujících potravin, nadměrné přejídání, partnerské vztahy (vybírání si stále stejného problémového partnera). Agresi, která původně byla zakódována v organismu jako reakce na přežití při napadení zvenčí, obrátí daný jedinec proti sobě. A přesně jako psychika pak pracuje i imunitní systém. Obranné reakce proti cizím antigenům se obrátí proti vlastním tkáním. Je třeba se zamyslet i nad tímto aspektem, chceme-li celostní medicínou zvládnout autoimunitní onemocnění. Nyní onemocnění, jež nejsou výše uvedena a na nichž se podílí autoimunita, kterou vyměříme pomocí EAV. Jsou to: cirhóza, některé ekzémy, lupénka, alopecie, mnohé slizniční problémy, gynekologické, plicní, kloubní, ledvinové, oční… i za některé psychické potíže odpovídá autoimunitní reakce organismu.

Léčba autoimunitních chorob z hlediska celostní medicíny spočívá v celkové detoxikaci organismu. Opravdu nelze ovlivnit geneticky podmíněná onemocnění. Můžeme udělat jen to, že se budeme snažit nedodat příčinu, aby se autoimunitní reakce rozjela. Dále budeme dokonale čistit cílový orgán, který je autoimunitními pochody poškozován. Musíme spravit i psychiku a detoxikovat mozkovou tkáň, abychom docílili nápravy vadných psychických programů, které potom špatně řídí imunitní systém. Je jasné, že pokud nebude psychika v pořádku a nebudou odstraněny toxiny z mozku, bude imunitní systém nadále řízen chybně a bude dále produkovat protilátky nebo imunitní buňky, které budou donekonečna napadat cílové orgány. V případě mnohých autoimunitních reakcí dochází k napadání nejen jednoho orgánu, ale postupně se reakce mohou odehrávat kdekoli v těle. Chci tím říci, že jednou může autoimunita ničit například klouby, pak může přejít na štítnou žlázu, dále se může postupně přesunout třeba do očí. Reakce jsou velmi variabilní, potíže polymorfní a prakticky je můžeme očekávat kdekoli. Ke zhoršení potíží pak bude vždy docházet při zhoršení psychiky, tedy ve stresech, nebo při virózách či jiných infekčních onemocněních.

Z výše uvedeného, jak vidíme, mohou vyplývat i naše léčebné neúspěchy. Například vůbec nemusí platit, že člověk, který přichází s bolestmi kloubů a my doporučíme určitý preparát, odejde a pak pocítí úlevu, protože jinému člověku tento preparát pomohl. To je omyl. Prvnímu třeba pomohl, protože měl například jen lehkou infekci kloubu. Ale druhému pomoci nemůže, protože na jeho onemocnění kloubů se podílí autoimunitní proces, a samotný preparát tedy úlevu nepřinese, neboť ať pracuje, jak pracuje, imunitní systém produkující autodestruktivní protilátky nebo buňky stále pracuje a neustále orgán napadá. V tomto případě je potřeba vyřešit autoimunitní problémy, protože jinak se potíže budou stále vracet. Jsme v začarovaném kruhu. Kudy ven? Začněme s psychikou, detoxikací mozku.

Autoimunitní reakce a možnosti řešení

V této části si nastíníme různá řešení. Začněme bylinnými preparáty Regenerace ve Sféře, s nimiž často s úspěchem pracuji. V tomto případě musím zmínit, že nejsou konkrétně koncipovány tak, aby přímo ovlivnily vadné psychické vzorce, vadné programy a aby tak přímo ovlivňovaly autoimunitu. Nicméně dokážou působit velmi dobře protizánětlivě, dokážou posilovat imunitní systém (kapsle Viraimun), detoxikovat jednotlivé orgány, dokonce i buňky jednotlivých tkání (kapsle Gerocel). Jelikož jsou to bylinné preparáty, mají biorezonanční schopnosti a dokážou rozrušovat jednotlivá infekční ložiska v daných tkáních (kapky Sagradin, čaj Aloysia a další). Jejich působení je převážně energeticky harmonizační. Dokážou dokonale čistit a harmonizovat jednotlivé orgány – játra, střeva, ledviny, srdce… Zde pak můžeme využít preparáty, které jsou určeny pro daný orgán (Diocel, Detoxin, Venisfér, Vista clear a další).

Ohledně psychiky mohou pomoci docílit určitého psychického vyladění organismu (Nervamin, Venisfér, Levamin), ale nedokážou tak přesně odblokovat různé emoce. Zde bych upřednostnila Bachovy květy. Třeba k vyrovnání se s minulostí, s bloky, které pocházejí například z dětství či z jakéhokoli minulého období našeho života, můžeme použít Honeysuckle. Stále se vracející, ulpívavé myšlenky ovlivníme esencí White Chestnut. Panické reakce můžeme odstranit esencí Rock Rose. Hněv, agresi, zlost na okolí, ale i na sebe, usměrníme Bachovou esencí Holly. Prakticky na jakoukoli emoci existuje Bachova esence. Budeme-li je užívat trvale, zejména podle toho, jaké emoce zrovna prožíváme nebo jak se cítíme, dojde poměrně brzy k vyladění organismu a celkově i ke zlepšení imunitních funkcí.

Jako vhodné vidím u autoimunity také využití homeopatie. Například úzkostným lidem můžeme s výhodou ordinovat homeopatický lék Gelsemium, těm, kteří panikaří a hovoří o smrti, pak Aconitum. Těm, kteří se cítí ukřivdění, uražení podáme lék Staphysagria. Určit homeopatický lék je ale o trochu složitější, než když ovlivňujeme emoce pomocí Bachových květů. Aby homeopatický lék dobře zabral, je potřeba, aby se jeho popis ve velké míře shodoval s charakterovými vlastnostmi člověka.

Výše zmíněné produkty ale nedokážou úplně odstranit veškeré vadné metabolity včetně metabolitu lepku, gliadinu. To velmi dobře zvládají preparáty Gli-Glu, Metabol či Metabex. Neměli bychom ani tady zapomínat na souvislosti z čínské medicíny, na to, že některé orgány jsou mateřské a pod jejich vliv spadají orgány dceřiné. To znamená, že budeme-li např. léčit kyčelní klouby, musíme vyřešit i problémy s játry a žlučníkem, pod jejichž okruh kyčelní klouby patří.

Na závěr bych jen chtěla dodat, že autoimunitní problémy jsou velmi složité, obtížně řešitelné, ale na druhou stranu nikoli neřešitelné. V léčbě autoimunitních poruch je třeba využít všeho, co je nám nabídnuto, bez ohledu na to, o jakou firmu nebo výrobek jde. Je potřeba postupovat cíleně a promyšleně. Po dokonalém seznámení s principy autoimunity jsem pochopila, proč opravdu někteří pacienti vykazují stálé potíže a stále nemizící příznaky onemocnění, ačkoli jim léčíme poškozené orgány. Vždy je za těmito potížemi právě autoimunita. Pochopila jsem to také díky možnosti testování pomocí EAV. Tímto přístrojem a jeho doprovodným počítačovým programem můžeme cíleně zjistit, zda daná tkáň či orgán, který testujeme, je postižen autoimunitou, nebo ne. To je jeho výhoda oproti Oberonu, kde zjistíme autoimunitu jen u těch orgánů, kde je předpokládaná, a tedy kde je uvedena v počítačovém programu přístroje jako klinická diagnóza. Autoimunitní problémy zkrátka vyžadují komplexní řešení a obrovskou trpělivost jak ze strany pacienta, tak terapeuta.

autor: MUDr. Lenka Hodková

 

uveřejněno v časopise Sféra, vydání 05/2011