Jak se vyznat v kosmetice? (2. část)

Ropné a syntetické tuky jsou pro výrobce dokonalou surovinou, neboť jsou mnohonásobně levnější než přírodní rostlinné tuky. Mají také téměř neomezenou trvanlivost a nemohou způsobit alergii (stejně tak jako PET láhev nebývá příčinou alergie při běžné manipulaci s ní). Jsou totiž látkami téměř inertními (nereaktivními).
Potíž je v tom, že podráždění pleti, pupínky a přecitlivělost mohou být zapříčiněny ucpanými póry a potními žlázami, což právě umělé tuky způsobují. Nebo tím, že je kůže schovaná pod „igelitovou" vrstvou, což vytváří nepřirozené podmínky. Narušení kteréhokoli přirozeného procesu se samozřejmě projeví (u jakéhokoliv živého organismu nebo systému), a to různými způsoby, které nabývají individuálního charakteru. Avšak to, že nemohou způsobit alergii (ale pozor, mohou být její prvotní příčinou – spouštěčem), je výrobci vyzdvihováno a využíváno jako argument, proč ropné tuky používat. Snad už základním protiargumentem by mělo být, že o kůži z pohledu funkčního orgánu mluvíme jako o „druhých plicích", proto bychom neměli jakýmkoli způsobem zabraňovat jeho přirozeným funkcím. Již na základní škole jsme se naučili, že buňka potřebuje dýchat, vylučovat, přijímat potravu. U přírodní kosmetiky je možnost reagovat na olejovou složku také minimální. Spotřebitel by musel mít alergii na sezam, mandle, avokádo atp. Navíc často, existuje-li tato alergie, je tomu tak jen v případě kontaktu s poškozenou pokožkou nebo u vnitřního užití.

Alergie
Obecně je vhodné se konkrétním alergenům vyhýbat, a ne používat obecná tvrzení iracionálně, jako důvod, proč zavrhnout přírodní kosmetiku. Dobrým příměrem by nám mohlo být: Máme-li alergii na papriku, také se nezačneme vyhýbat jakékoliv zelenině. Nahradíme ji igelitem, parafínovými svícemi, plastovými láhvemi a jiným běžným vybavením domácnosti? Samozřejmě, jíst takové věci je představa absurdní. Zamyslíme-li se stejně nad výživou pro naši pokožku, musí se nám zákonitě začít jevit ropné složky kosmetiky, které mívají většinou majoritní podíl, stejně absurdní a nevhodné. U jídla na první pohled poznáme jablko od láhve, ale u kosmetiky musíme číst titěrné nápisy na obalu a naučit se pár latinských názvů, abychom rozpoznali potřebné a nenechali se výrobcem uvádět v omyl, jak je jeho kosmetika přírodní a ekologická.

Silikony a voda
Poslední často používanou složkou bývají silikony. Jedná se v podstatě o „tekutý křemen". Pokud si uvědomíme obecné užití silikonu v jiných oborech, jako například stavební materiál nebo třeba umělá ňadra, opět se dobereme obdobných vlastností jako u ropných tuků. Používá se jako izolační materiál, který nepropouští ani vzduch nebo vodu a je biologicky nenarušitelný. Jinak by se nám implantáty vstřebaly do těla.
Vodní fáze bývá stejná u všech kosmetik, většinou se jedná o vodu demineralizovanou kvůli stabilitě emulze, ionty by narušovaly spojení mezi vodou a olejem a krém nebo mléko by se oddělovaly na dvě a více vrstev podle hustoty tekutin. V přírodní (či bio) kosmetice se jako vodní fáze může vyskytovat hydrolát neboli květová voda, která je výsledkem parovodní destilace esenciálních olejů. Obsahuje malý podíl esence a má účinky dané vlastnostmi bylin nebo květů, ze kterých pochází.
Málokdy se v přírodní kosmetice setkáme s vodami minerálními nebo s obsahem soli ve vodní fázi kvůli velké náročnosti na emulgátor. Syntetické jsou v emulgačních schopnostech samozřejmě mnohem výkonnější, jelikož jsou vyvinuty přímo k tomuto účelu. Příroda sama o sobě něco tak výkonného, jako je kosmetický emulgátor, k ničemu nepotřebuje (přírodní jsou např. lecitin, cholesterol, kefalin, encefalin – ty jsou však nepoužitelné a nedostačující). Tuky bývají ochranou před vodou (peří ptáků, srst), a není tedy důvod vytvářet něco, co by způsobovalo v podstatě poruchu, tedy mísitelnost tuku s vodou. Proto i přírodní emulgátory pocházejí sice z rostlinného zdroje, avšak při jejich výrobě se účastnila nějaká syntetická složka, která buď zcela zreaguje a promění se, nebo je odstraněna v následných krocích. Běžnými zástupci takových přírodních emulgátorů jsou třeba cetearyl alkohol, který pochází z kokosového oleje, nebo polyglyceryl-3-oleát, který se vyrábí z glycerinu a rostlinného oleje. Na obalech výrobků se také můžete setkat s látkou nazvanou polyglyceryl-3-matylglucose distearate, který kromě glycerolu a mastné kyseliny obsahuje také glukózu.
Nebyly u nich zjištěny jakékoliv vedlejší nebo neblahé účinky na pokožku. Některé přírodní emulgátory se také používají v potravinářství, například u margarínů, mléčných a tukových krémů a různých druhů omáček. U „běžné" kosmetiky se používají nejčastěji tzv. PEG deriváty, poznáme je podle koncovky -th/-eth (ceteareth) nebo PEG- ve spojení s číslem (např. PEG-100 Stearate, Ceteareth-33, Steareth-21) nebo též časté bývají: polyglykol, polysorbát či kopolyol. Jsou podezřelé z toho, že způsobují větší pronikavost pokožky, čímž ztrácí na své hlavní funkci potřebného orgánu, ochranného pláště celého těla. Taková pokožka často přehnaně reaguje na běžné vnější vlivy, jako je chlorovaná voda, slunce, vítr. Má sklony k infekcím, olupování, lupům, pupínkům, alergiím a dalším nezdravým projevům.
Dalšími složkami krému bývají účinné látky, konzervanty, parfemace a různé další regulátory konzistence, toku, viskozity a vlastností výrobku. Pokud výrobek obsahuje vodu, je nutné jej konzervovat. Voda vytváří vhodné podmínky pro růst bakterií. Jako konzervanty mohou sloužit i jiné složky výrobku, např. alkohol (může být obsažen třeba měsíčkový výluh v ethanolu), extrakt z grepového jádra, některé bylinné extrakty, kyseliny a esence. Dají se použít i potravinářské konzervanty benzoan sodný a sorban draselný.