Pukléřka islandská - Pľuzgierka islandská - Centraria islandica

Pukléřka islandská - Pľuzgierka islandská - Centraria islandica

Vědecké označení lišejníku vzniklo z latinského slova cetra = malý kožovitý štítek, což vyjadřuje vzhled rostliny. Lišejníky rostou velice pomalu a odborníci odhadují stáří některých exemplářů v Arktidě na čtyři tisíce let. Jedním z farmakologicky významných druhů lišejníků je pukléřka islandská ( Cetraria islandica L .) z čeledi Parmeliaceae, lidově nazývaná islandský mech

Pukléřka reprezentuje tradiční drogu používanou lidmi již několik staletí. Některé další druhy lišejníků se v současné době intenzivně zkoumají. Pro své antibiotické účinky mohou představovat v budoucnu důležitý zdroj antibiotik. Rostlina má olivově zelenou, polokeříčkovitou, vystoupavou, bohatě rozvětvenou stélku, vysokou 10–15 cm. Stélka pukléřky jsou přechodem mezi lupenitými a keříčkovitými typy stélek. Mladé rostliny jsou pružné a měkké.

Rozšíření: Roste pevně přichycená k podkladu na zemi, skalách a kamenech. Má ráda kyselá vřesoviště a suché křemičité půdy, kde se po dešti drží delší dobu dostatek vody. U nás se s pukléřkou setkáme nejčastěji v suchých jehličnatých lesích, na písčitých půdách. Pukléřka islandská je typickým lišejníkem severské tundry a je rozšířena v severní a střední Evropě.

Historie používání: Pukléřka islandská je tradiční léčivou drogou severských zemí a je oblíbená zejména na Islandu. Dodnes představuje nejen ceněnou léčivku, ale i důležitou potravinářskou surovinu. Z pukléřky se v těchto oblastech mele mouka, ze které se běžně peče. Většinou se používá ve směsi s obilím, a na vánoční pečivo se používá čistá pukléřková mouka. Kvašením pukléřky se připravuje oblíbený nakyslý nápoj, který se před konzumací ředí vodou. Pukléřka se používala také jako náhražka nedostatkové soli ke konzervaci masa. Od 18. století se s ní můžeme setkat v mnohých evropských lékopisech. Lidově se používá při astmatu, při léčbě tuberkulózy, onemocněních močového měchýře a ledvin.

Sběr: Předmětem sběru je celá suchá stélka ( Lichen islandicus ), která se může sbírat po celý rok.

Obsahové látky: Hlavní obsahovou látkou je membránový sliz tvořený polysacharidem licheninem a látkami hořké chuti, tzv. lišejníkovými kyselinami (fumaroprotocetrarová, protolichesterová, cetrarová, protocetrarová atd.). Tento sliz je velmi dobře rozpustný v horké vodě. Lichenin je lineární polyglukan složený ze šedesáti až dvouset ß-D-glukopyranózových jednotek. Je doprovázen dalším polysacharidem izolicheninem, který má podobnou strukturu jako škrob a rozpouští se již ve studené vodě (je zase tvořen ?-glukózovými jednotkami). Lišejníkové kyseliny cetrarová, protocetrarová, lichesteronová, ursulová, usninová, působí antibioticky a jsou v rostlině zastoupeny asi 2 %. Dále rostlina obsahuje jod, vitaminy A a některé vitaminy skupiny B (zejména B1).

Vlastnosti: Mucilaginosum, baktericidum, antitusikum, amarum, stomachikum, antiemetikum, antidiabetikum, protektivum, antihidrotikum.

Účinky a využití: Rostlina se využívá především pro své antibiotické a antivirové působení při různých bakteriálních a virových infektech. Díky obsahu organicky vázaného jodu lze předpokládat vliv na harmonizaci funkce štítné žlázy. Rostlina je hořké chuti a hořčiny lze využít pro zlepšení trávicího procesu, na podporu zvýšeného vylučování žlučových kyselin a harmonizaci srdečního rytmu. Membránový sliz chrání sliznici hltanu a dalších orgánů trávicí soustavy při zánětlivých onemocněních, je vhodnou drogou při suchém dráždivém kašli. Používá se při astmatu, tuberkulóze, pro zklidnění kašle, při katarech dýchacích cest. Napomáhá odstraňovat vředy v oblasti žaludku a střev. Pozitivně působí při gastroenteritidách a též v oblasti ledvin. Pukléřka se používá při rekonvalescenci, stavech celkové slabosti organismu apod. Výzkumy na poli fytoterapie zjistily zajímavé účinky lišejníku islandského i na omezení množení viru HIV-1RT.

Toxicita a vedlejší účinky: V terapeutických dávkách nemá vedlejší účinky a není toxická. Při překročení těchto dávek může dojít k podráždění trávicích orgánů, případně se může objevit průjem.

Příprava čaje: Na 3/4 litru dáme 2–3 lžičky jemně drcených kořenů a vaříme je 5 minut. Odvar ihned slijeme anebo necháme vyluhovat dalších 5–15 minut podle toho, jak silný čaj chceme mít. Slabší používáme na stimulaci funkcí organismu a silnější na detoxikaci.

Další význam: Pukléřka islandská je důležitou složkou potravy sobů.

Zajímavosti: Lišejníky představují symbiózu dvou odlišných organismů – zelené řasy či sinice (fykobiont) a houby (mykobiont). Zelené řasy jsou schopné fotosyntézy, při níž vznikají jednoduché cukry, které mohou houby využívat a které si samy nedokážou vytvořit. Houba zase zajišťuje ochranu před nadměrným slunečním zářením a pohlcuje vodu, nezbytnou pro fotosyntézu. Ve výsledku je však správnější hovořit o ujařmení (helotismu) fykobionta mykobiontem, protože za nepříznivých podmínek žije houba na úkor řasy či sinice. Pro mnoho lišejníků je nejpodstatnější nepohlavní rozmnožování. To je zprostředkováno úlomky stélky, která je v době sucha křehká a lámavá. Jiný způsob rozmnožování zajišťují soredie. Jsou to droboučké kulovité shluky houbových vláken společně s buňkami fykobionta. Vznikají uvnitř lišejníků a jako jemný prach pronikají prasklinami v kůře lišejníků ven. Dalším zařízením nepohlavního rozmnožování lišejníků jsou isidie, které vyrůstají na povrchu stélky a snadno se odlamují. Opět obsahují jak rostlinnou složku, tak i houbu. Pohlavního rozmnožování je schopen pouze mykobiont.
Lišejníky jsou vesměs citlivé na znečištění ovzduší a jsou pro nás jejich dobrým indikátorem. Z lišejníků lidé získávali žluté, hnědé, červené a fialové barvivo, kterým barvili např. ve Skotsku tradiční pánské kostkované sukně, kilty. Z lišejníku rodu Roccella se získává lakmus, chemický indikátor kyselého a zásaditého prostředí.

Poznámka: Pukléřka islandská je jako hlavní rostlina obsažena v bioinformačním přípravku Baktevir firmy Diochi.