Pupava bezlodyžná

Pupava bezlodyžná: zapomenutá léčivka

Pupava bezlodyžná (Carlina acaulis L.) je vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae), která roste v celé Evropě. Najdeme ji na suchých lukách, pastvinách, mezích a teplých kamenitých a křovinatých stráních. Jen se musíme dívat spíše pod nohy, protože listy i květ vyrůstají přímo ze země. Tato rostlina má jen krátkou nevětvenou lodyhu s přízemní růžicí tuhých a pichlavých listů, uprostřed níž vyrůstá jediný květní úbor. Úbory mají vnější zákrovní listeny lupenité, vnitřní listeny suchomázdřité, na líci bílé a na rubu žlutavé. Květy jsou až 18 mm dlouhé, bělavé nebo růžové. Plodem je nažka dlouhá až 5 mm, která má péřovitě štětinatý chmýr. Pupava kvete od července do září. Jedlé květní lůžko chutná podobně jako kedlubna.

Žádná z částí pupavy není jedovatá, takže konzumovat se dá nejen květní lůžko, ale i celkem nepříjemně páchnoucí dužnatý kořen, z něhož se ale ve Středomoří připravuje pikantní salát. Kořen byl odjakživa středem zájmu lidových léčitelů a díky němu byla kdysi pupava slavnou drogou a pěstovala se ve všech klášterních zahradách. Dobývá se ze země na podzim nebo ještě lépe na jaře v květnu, kdy je obsah účinných látek největší. Umytý kořen se rozpůlí a suší, nejlépe umělým teplem, přičemž teplota nesmí překročit 40 °C, aby nedošlo ke znehodnocení účinných látek.

Použití

Kořen pupavy bezlodyžné (Carlinae radix) je silně aromatický a hořký a dříve se prodával v lékárnách pod názvem „rákosový kořen“ nebo „kořen divokého artyčoku“. Oblíbenou léčivkou byl zejména v německy mluvících zemích. Protože působí močopudně a dezinfekčně, odvar z kořene pupavy nalezl uplatnění v urologii. Byl předepisován při infekčních zánětech močových cest a zánětlivých onemocněních prostaty. Doporučován byl také při horečnatých onemocněních bakteriálního a virového původu. Vyvolává pocení a podporuje vylučování škodlivých látek z těla, čímž napomáhá čištění organismu. Pupava pomáhá také proti střevním parazitům a víno připravené z pupavy bylo používáno k vypuzování tasemnic. Zevně bylo využíváno dezinfekčních schopností pupavy při léčbě plísní na nohou. Pupava byla považována za velmi užitečnou léčivku a její vyobrazení nemohlo chybět v žádném ze středověkých herbářů. Ty sloužily k medicínským účelům, ale současně byly dlouho jediným souhrnným zdrojem informací o rostlinách, a to až do doby, než se botanika začala oddělovat od medicíny.

Trocha vědy

Jako obsahové látky kořene pupavy bezlodyžné jsou obecně udávány silice, inulin a třísloviny. Farmakologicky významnou složkou silice je carlina-oxid, málo stálá acetylenická sloučenina s antibakteriálními a protizánětlivými účinky, která se rozkládá již při nešetrném sušení kořene. Inulin je oligosacharid složený z jednotek fruktózy (obvykle 20–30), který u hvězdnicovitých rostlin nahrazuje škrob jako zásobní látku. Živočišný organismus nedokáže však inulin využit, protože není štěpen amylázou v tenkém střevě, není resorbován a energeticky využíván. Jeho kalorická hodnota je nulová. Zároveň je sladký, dá se proto použít jako náhrada cukru u diabetiků nebo jako náhrada tuku pro nízkotučné výrobky. Inulin v kořeni pupavy proto nehraje při účinku drogy žádnou úlohu. Třísloviny neboli taniny obsažené v kořeni pupavy nebyly nikdy blíže identifikovány. Jedná se o polyfenolické látky svíravé či hořké chuti, velmi rozmanité chemické struktury. V přírodě jsou třísloviny velmi rozšířeny ve dvouděložných rostlinách, z nichž mnohé jsou pravidelnou součástí naší potravy. Většina biologických vlastností tříslovin je spojená s jejich schopností tvořit komplexy s biomakromolekulami, především s proteiny. Přestože neexistuje žádná relevantní klinická studie dokládající prospěch drog obsahujících třísloviny, již dlouho se tyto drogy používají ve fytoterapii. Praxe ukázala, že pomáhají proti krvácení, průjmům a proti nadměrnému pocení. Zmírňují též působení některých jedů, zejména těžkých kovů, a mají i protibakteriální a protivirový účinek.

Carlina-oxid (benzyl-2-furyl-acetylen) je součástí silice pupavy bezlodyžné (Carlina acaulis L.) a svými antibakteriálními a protizánětlivými účinky se spolupodílí na farmakologickém účinku drogy. Carlina-oxid byl izolován z kořene rostliny již v roce 1933 Henry Gilmanem a jeho spolupracovníky ze Státní univerzity v Iowě.

Autor: Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc., Mgr. Jiří Jakl

 

uveřejněno v časopise Sféra, vydání 03/2011